Alan Černohous: Napříč Patagonií (2013–2014)

Detailní popis produktu

Původní název tohoto cestopisu zněl s „děravou kapsou napříč Jižní Amerikou“, leč přišel mi příliš fádní, jako klišé. To ale nemění nic na tom, že mne po celou dobu provázel finanční stres způsobený tím, že mi jedno nejmenované nakladatelství v čele s člověkem, který si dnes hraje na vlastence, jelikož cítí mainstreamovou změnu, nezaplatilo za můj překlad jisté knihy. Tato tíseň celý můj pobyt v Jižní Americe determinovala a limitovala. Proto jsem jí musel uzpůsobit svůj tamní způsob života.

V návaznosti na to jsem pojal myšlenku sepsat tento „bedekr“, bera v potaz bezpočet nadšenců chystajících se stejným směrem, avšak podobně jako já, nemajících k tomu nadbytek finančních prostředků, ale co je ještě důležitější, nedisponujících dostatečnými informacemi o tamních poměrech.

Jestliže jsem v cestopise z Ruska líčil hlavně zážitky, cesta po Argentině pro mne byla především objevná.

Tím nechci říci, že zážitky za nic nestojí, nicméně chci se soustředit spíše na popis co nejlepšího, nebo co nejméně bolestného způsobu cestování.

„Objevná“ z toho důvodu, že je to opravdu úplně jiný svět, než ten evropský, než na jaký jsme zvyklí.

Do svého příjezdu do Buenos Aires jsem měl o Argentině a celé Jižní Americe jen velmi vágní představy týkající se zhruba toho, že mne tam asi čeká jakýsi „kolonizační odpad“, pohrobci lidí, kteří se nedokázali uplatnit v Evropě, potomci otrokářů, plantážníků a dobrodruhů.

Jelikož jsem jednou navštívil Španělsko a to na mne rozhodně žádný dobrý dojem neudělalo, a tím myslím lidi, jejich chování, měl jsem za to, že s něčím podobným se setkám i tam, ba v ještě horším měřítku. V tom jsem se ale pořádně spletl.

Ale pěkně popořádku.